Příběhy

 Ahoj, jsem Katka, bude mi 34 let a každodenní bolest těla mě provází již devátým rokem.

Slíbila jsem, že se s vámi podělím o své zkušenosti a akutní přední uveitidou, a tak jsem sepsala krátký příběh. A chtěla bych, abyste si z něj vzali ponaučení: *„Lékaře můžeš kdykoli změnit, je to tvoje volba.“*

Ahoj, jmenuji se Veronika. Je mi 30, mám dvě dcery. Diagnózu Bédi mám od podzimu, ale dá se říct, že o něm vím (tuším) tři roky, kdy ho diagnostikovali mé mámě (po 17 letech létání po lékařích).

Zdravím, je mi 27 let a s nemocí se potýkám již 7 rokem. Rád bych se podělil o svůj životní příběh.

Ahoj, já jsem Barča a povím vám příběh. Příběh o svícnu, pod kterým byla ta největší tma na světě. Proč mluvím o svícnu? Protože jsem zdravotní laborantka, která pracuje s krví pacientů (i bechtěreviků) každý den již 3 roky a vím, jaké jsou jejich výsledky. Protože můj děda měl Bechtěreva a lupénku, ale než jsem ho stihla poznat (a vůbec zjistit, proč byl na fotkách vždy tak shrbený), tak umřel. Protože jsem studovala farmacii (a nedostudovala) a stejně jsem nerozeznala hned typické příznaky a chodila s bolestí zad 6 let, než mě to trklo. Teď mám 28 let a s diagnózou jsem 2,5 roku.

Linda mluví o Bechtěrevovi jako o Béďovi a říká, že většinu času se snaží přijít na to, co se mu líbí. Jakkoli je mi ohromně sympatický pozitivní přístup, rozhodl jsem se vydat jinou cestou. S Béďou jsem vstoupil do války – protože on už ji se mnou tiše pár let vede. Mým cílem proto není hledat co se mu líbí, ale to, co fakt rád nemá: chci tomu šmejdovi život komplikovat dokud nezmlkne a nenechá mě na pokoji. Protože jsem po diagnóze jakýkoliv bojovný duch postrádal, sdílím s vámi tyto myšlenky s domněnkou, že by někomu mohly být užitečné.

Ahoj, já jsem Bára a v roce 2016 jsem začala mít bolesti zad. Šla jsem tehdy k obvodní lékařce a ta mi napsala neschopenku a dala prášky na bolest. Každým dnem to bylo ale horší a horší.