Prostě se potřebuju vypsat

Ahoj, přijdu si jako školačka, co si chce psát do deníčku. Každopádně nevím, jestli jsi ještě dost nakrknutá a pořád píšeš blog. Každopádně asi se potřebuji prostě vypsat, abych si to spíš v sobě srovnal a asi posloužíš jako studnička.

Jmenuji se Jiří. Už je to měsíc, co jsem na HateFree FB page viděl příběh o holce, co žije s Bechtěrevem a píše blog. Hnulo se ve mně trošku svědomí, protože přesně před rokem jsem zažil lehčí tělesný kolaps, jaksi jsem se jednoho rána vzbudil a nemohl chodit. Jako plazit se na záchod super, člověk zjistí, co všechno dokáže jen aby si nepočůral postel. Musím říct, že to byl vskutku heroický výkon, jediné, co ho kazilo byl zvláštní výraz mojí kočky, když váhala, jestli si chci hrát nebo jsem se prostě zbláznil. Jelikož jsem věděl o nálezu toho super antigenu (což podle kamarádky fyzioterapeutky nic neznamená, o bolestech co mám jsem se samozřejmě nikomu moc nesvěřoval) a na doporučení mé praktické lékařky jsem si měl zajít na revmatologii, tak jsem to samozřejmě odkládal asi dva roky. Ale po téhle eskapádě jsem se rozhoupal a v roce 2019 jsem si na podzim dal kolečko lékařů od alergologů až po revmatoložku v Praze na Albertově, kde to dneska 20.8.2020 skončilo. Jelikož jsem mezitím chodil na rehabilitace a hodně pracoval, tak jsem pravidelné ranní bolesti upozadil a prostě si jen vesele žil. Někdy to žití šlo a bylo super, jindy to bylo trošku obtížnější a moc to nešlo. Mám sice sedavé IT zaměstnání (zkusili jste to vypnout a zapnout je můj denní chleba), ale v rámci zaměstnání jsem hodně cestoval, tahal těžké (a docela drahé) věci, jezdil jsem na bruslích (kvůli bolestem po tom, co jsem se projel, už mi druhý rok tak leží v koutě a kočka do nich občas zvrací, takže aspon k něčemu jsou), jelikož jsem tancoval streetdance, tak jsem pařil když to šlo (teď před vtrhnutím na parket přemýšlím, jestli budu muset druhý den něco dělat, protože, ehm, jaksi, pak už vim že ne) a v neposlední řadě mám rozhodně rád nácviky reprodukce. Jelikož bývalá přítelkyně dělala praktická instruktážní videa pro veřejnost na toto téma, tak jsem měl super akrobatická cvičení, a ač mě druhý den bolely nejen kyčle (ty nejvíc), tak jsem to někdy hodně přeháněl a pak se taky nehnul nebo hnul, ale bylo to spíš na Roosvelta nebo Churchila.

Teď mi tak najednou tohle vše prolítlo hlavou. Jiná bývalá přítelkyně měla zase jinou srandu, to kam se hrabe Bechtěrev, takže to neberu nijak tragicky. Sešel jsem se s přáteli, dali jsme pár zdravotních nácviků, při nichž je důležité udržet správný rytmus pravé ruky a průběžně doplňovat tekuté závaží (pivo, jestli bylo na mysli něco jiného, tak shame on you), dorazil jsem domů, zahrál pár her a najednou jsem se přistihl, že už tak půl hodiny sedím a čučím na svítící monitor. Vcelku mě hitlo, že bolesti už cítím tak 5-6 let, ale nikdy jsem jim nedával dostatečnou pozornost, nestaral se, kašlal na lékaře a tím i na sebe. Jen jsem zavrtěl hlavou a uvědomil si, že si asi nechci nadávat a že teď už stejně nic nezměním. Je mi 31, mám co dělat, abych se pokusil nějak dát do kupy a naučil se s Bechtěrevem žít, protože na autoimunitní choroby lék zatím není. Takže začínám tímhle super skvostným, nic neříkajícím příběhem, což je přeci to nejdůležitější. Ne vážně.. Každý fungujeme jinak a já jsem spíš, hmm, člověk, co musí mít co nejvíc informací, aby se dokázal rozhodnout, jak se k něčemu postavit (ke všemu čelem samozřejmě, ale nikoli, když fouká vítr a já mám stažené kalhoty). Tudíž tenhle text beru spíš jako sumarizaci, jak jsem se dostal tam, kde jsem a netrhat si přitom vlasy, že mohlo být lépe nebo hůř.

Co se Bechtěreva týče, tak mám jen znalosti z internetu (v tomhle ohledu pokud máš nějakou doporučenou literaturu krom “Autoimunitní řešení” a “Stravou proti zánětu” tak jí přijmu s otevřenou náručí). Doktorka mě navrhla i na biologickou léčbu, takže se docela těším, vždy jsem rád experimentoval, doufám, že to doktory taky tak baví a že mají lepší výsledky než já.

Chtělo by to nějakou myšlenku na konec. Něco co chytí buď za srdce nebo za koule. Bohužel ono nic není. Je to až moc simple, tak moc, že se tu zprofanovanou poučku bojím i napsat. Zkrátka, kam nemůže slunce, tam musí lékař.

Díky za přečtení.

S přáním hezkého dne

Jirka