Můj porodní příběh

Začnu tak nějak od začátku. Ještě před otěhotněním jsem se prala s otázkou ohledně dětí. Zvládnu to, když mám kolikrát takový bolesti zad? Dokážu se o mimčo pak starat? A co když se mi po porodu rozjede Béďa ještě víc? Ohrozím Béďou miminko?

Zvážila jsem všechny pro a proti. Snažila se načíst vše možný. Pobavila jsme se nejdřív s gynekoložkou, která mi na to řekla, že čím mladší v těhotenství budu, tím to to tělo lépe zvládne. Oběhala jsem si i fyzioterapie a pobavila se o možných bolestech a cvičení - budu muset přizpůsobit těhotenství a pak následné starání se o miminko svým zádům. Jo, to zvládnu! Mám úžasného partnera a vím, že na to nebudu sama.

A bude to císař?

Na revmatologii také neviděli problém ze zdravotního hlediska, ale přišla zásadní otázka: „Budete rodit císařem?” To mě dost šokovalo. Musím? Prej je to s diagnózou Bédi časté. Probrala jsem tedy s revmatoložkou svůj zdravotní stav a došly jsme k závěru, že bych spontánní vaginální porod měla zvládnout. To se mi ulevilo. Je tam ale jedno neznámé a to jsou staré RTG snímky a magnetická rezonance - naposledy mi je dělali v roce 2018, takže mi nikdo neřekne, jak to tam aktuálně vypadá. 

Což (jak jsem se dozvěděla) značí, že případný epidural nepřipadá moc v úvahu (u mě už vůbec ne prý kvůli špatné srážlivosti krve). 

Rada pro vás: pokud plánujete mimčo, tyhle vyšetření si oběhejte ještě před těhotenstvím a domluvte se s revmatologem. Budete aspoň víc v klidu. Já stihla otěhotnět dřív, než na to přišel čas.

Příprava na porod

A jak jsem se teda připravovala na porod? Kdo četl články na blogu 1. trimestr s Béďou a 2. trimestr s Béďou ví, že mě bolesti v těhotenství potrápily. Chodila jsem tedy k fyzioterapeutce, se kterou jsem probrala cvičení a polohy k uvolnění. 

Velkou oporou a pomocí mi v tomhle těhu a porodním světě byla ale hlavně moje skvělá kamarádka a porodní asistentka Natálka Brožová, která se mnou probírala různé polohy k 1. i 2. době porodní (viz letáček na IG profilu) a ukázala mi, co mi může ulevit od bolesti.

Taky jsme spolu probraly různé „pomocníky” k porodu. Od datlí, lněného semínka přes techniky dýchání až po masáž hráze a tak dále. Jednoduše řečeno jsem se zajímala o všechny možný způsoby, jak si ten porod ulehčit.

Takový průběh jsem nečekala

Jsem přesvědčená, že porod je hlavně o naší “hlavě” a o našem nastavení. Takže jsem pracovala i na tomhle. Měla jsem sepsané i porodní přání, ale k ničemu jsem se zase přehnaně neupínala. Prostě uvidíme, jak to bude. Spontánní porod byl pro mě důležitý a řekla jsem si, že to musím dát. Tak nějak jsem doufala, že to bude probíhat hladce, ale víte co? Nakonec mě to vlastně dost překvapilo.

Nastaly totiž události, který jsem nečekala. Vlastně by mě ani nenapadly. Třeba jako to, že si před samotný porodem užiju dva dny vyčerpávajících poslíčků. Byla jsem šíleně vyčerpaná, nevyspalá a taky už trochu zoufalá, protože i po druhé návštěvě na příjmu v porodnici se furt nic nedělo. Kontrakce jsem měla, dokonce jsem se začala i otevírat, ale najednou se to zastavilo. 

Když jsme vyjeli do porodnice na potřetí, už si mě tam nechali. To bylo v pátek ráno. Sice se stále nic extrémně nedělo, ale já už doma být nechtěla. Doktorka mi teda provedla Hamiltonův hmat, aby malý princezně pomohla na svět a mně se porod rozjel.

Tak už jdeme rodit?  

Myslela jsem si, že porod bude rychlovka. Jak já se spletla! Jak jsem psala v minulém postu - kontrakce trvaly věčnost a nic se nedělo. Bolest to byla ale slušná. 

V pátek okolo 11:00 jsme se dostali na porodní box. Kontrakce byly silnější, ale nejvíc ze všeho jsem trpěla na bolest bederní páteře. Jak kdyby mi ty SI skloubení chtěly vylézt z těla. Kroutila jsem se jak žížala při každý kontrakci. Sprcha trochu pomohla, ale ne moc. Klystýr pomohl, ale ne moc. Olejíčky, masáž… zkusili jsme všechno možný. Po několika hodinách už jsem ale bolesti do zad nemohla ani rozdýchat, poprosila jsem teda o něco na bolest. Epidural nepřicházel v úvahu, tak aspoň něco do žíly.

Bože to byla úleva! Takhle krásně sjetá jsem nikdy nebyla. Zatím nejhezčí hodinka z celýho dne. Bolest jsem skoro necítila. Jenže pak mě nadšení přešlo. Uplynulo x hodin a pořád nic. Otevřená jen na asi 3 cm. Praskla se voda, vycévkovalo se a bolesti zad trochu ustoupily. Na chvíli. Jenže porod se furt nerozjížděl. 

Už to vypadalo na akutní císař

Pak mi už přestal fungovat lék na bolest a nastoupily kontrakce v plný parádě. Au. Malá se tlačila hlavičkou jak o život, ale neměla kam. Moje záda v tu chvíli už vypovídaly činnost. A já taky. Přiznám se, že v poslední chvíli jsem byla už strašně zoufalá. Prosila jsem, ať ze mě to dítě vyndaj. Že už nemůžu. Že už to nedám. Že chci klidně císař, ale ať už ta bolest přestane. 

Takhle… nebýt tak skvělýho porodního týmu v Podolí, jsem si jistá, že bych na ten akutní císař šla. Ale měla jsem tam skvělou porodní asistentku, skvělýho doktora, skvělou kamarádku a nejlepšího partnera. Ty mi dodali sílu, že to naše dítě prostě porodím. A já jim jsem vděčná strašně moc. Nakonec jsem se po podání oxytocinu během pár minut otevřela na 8 cm a šlo se na věc. Tyvole byla to rychlovka. Jenže se malá musela ještě otočit ramínkama, to bylo tlačení! Z mýho pohledu to samotný “tlačení” vůbec nebolelo. Jakmile šla malá už ven, bolesti zad přestaly. Díkybohu. 

Bála jsem se polohy na zádech, že mi nebude příjemná, ale upřímně mi bylo všechno jedno. Hlavně ať je v pořádku venku a já to mám za sebou. Malá se narodila v šest večer. Zažily jsme si spolu x desítek hodin kontrakcí a bolestí, ale narodila se krásná a zdravá. A já jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla i s Béďou.

Pokud vám můžu něco doporučit - mějte u porodu lidi, kteří vás podpoří, pomůžou a případně vás nakopnou dopředu, když už nebudete moct. Já bych to bez nich nezvládla a jsem opravdu vděčná, že mě v přirozeném porodu podpořili.